Jak to vše vzniklo
Vznik kapely TREMOLO je datován do roku 1996. Tehdy se sešli muzikanti (z rozpadnuvších se folkových skupin Slamák, Démanty, Letokruhy a K.L.A.P.)
Jaroslav Škvařil (řečený Jarzan - kytara, mandolína a zpěv), Petr Vyhnalík (řečený Peťa - kytara a zpěv) a Aleš Loučka (řečený Luidy - baskytara a zpěv). Všichni tři se znali z potlachů a od táborových ohňů
a rozhodli se tehdy, že tu svoji kántry káru potáhnou dál společně. Pilně cvičili trampské a country písničky a když měli pocit, že už jim to společně docela dobře šlape,
přihlásili se na festival trampské písně Trampská nota v Padochově. Zde v roce 1997 proběhlo první veřejné vystoupení Tremola. (Důkaz pro to nemáme, vzhledem k letopočtu začínajícímu jedničkou
zde internetové zdroje mlčí, přísaháme však na holé pupiky, že je to pravda pravdoucí!)
Netrvalo dlouho a začali si nás zvát na různé rodinné akce. Jednou se stalo, že jsme přijeli hrát na oslavu narozenin, kam si (zřejmě omylem) pozvali ještě jinou kapelu. To se nás dotklo
a protože jsme již tehdy měli svoji hrdost (a protože jsme přijeli až druzí), sbalili jsme se a jeli spláchnout hořkost do Lidového domu v Rosicích (restaurační zařízení známé široké
veřejnosti jako Liďák). K pivu jsme si vytáhli nástroje a hráli, což nám vyneslo první stálé angažmá. Jednou měsíčně jsme pak v Liďáku hrávali až do uzavření tohoto podniku.
Mezitím, (v roce 2002) do kapely přibyl Petr Čech. Poslechněte si jeho příběh...Petr byl tehdy na pivu (nebo v kině, to už si přesně nevybavuje) se svým kamarádem Liborem. Mezi řečí mu svěřil, že měl v noci sen, ve kterém hrál na bicí a hrozně ho to bavilo. (Na tomto místě se sluší podoktnout, že Peťův táta byl bubeníkem, ovšem Peťa na bicí do té doby ani nesáhl a ani by ho to nikdy nenapadlo.) Dva týdny na to mu volalo neznámé číslo. Zvedl telefon, a nějaký Petr Vyhnalík mu povídá, že slyšel, že by Peťa chtěl hrát na bicí a oni že zrovna hledají do kapely bubeníka. Slovo dalo slovo, Petr Č. přišel na zkoušku a vidělo se, že mu to za tou bicí soupravou náramně jde a že je skrytým talentem. Teď už teda odhaleným, s kapelou hraje dodnes. (Peťův kamarád Libor se znal s Alešem, o Peťovi mu řekl a tak vlastně ovlivnil jeho život na desítky let dopředu.) Nový nástroj otevřel kapele nové možnosti a poprvé se vydala na lov písní do hlubin rockového a popového rybníčku.
O dva roky později došlo další velkou náhodou k setkání Petra Vyhnalíka a Romana Holubáře v hospodě. Kluci se znali již z povinné školní docházky. Roman hrál na harmoniku a nechal se snadno přesvědčit Petrem, že hra na klávesy a harmoniku je v podstatě totéž a že by se k nim do kapely velice hodil. Slovo dalo slovo a už jich bylo 5.
Aby jejich hraní mohlo ocenit i publikum, v roce 2005 si pořídili zvukaře Romana Šilda. O rok později došlo k tragické události. Z důvodu nahromadění manželských a šermířských povinností kapelu opouští Jara Škvařil a na jeho místo kapelníka a zpěváka nastupuje Peťa Vyhnalík (zuby nehty se zde drží dodnes).
V roce 2008 došlo k výměně na postu zvukaře, do kapely přichází Roman Vítámvás (zvaný Horst). V roce 2009 se připojil další podtrojičák Lukáš Volánek (řečený Lukin) se svojí kytarou. Jeho působení nemělo dlouhého trvání, v našich srdcích a občas za mixážním pultem však má své místo dodnes.
Jediná stálá členka kapely ženského pohlaví Jana Zavadilová byla draftována v roce 2010 na své vlastní svatbě, kde Tremolo hrálo. Zpívá a hraje na kytaru, ráda by ovládla i tamburínu, ale vzhledem k absenci smyslu pro rytmus je jí tento nástroj navěky zapovězen. Nicméně ženský hlas umožnil obohatit repertoár o pěknou řádku písní a kromě zábav a rodinných oslav jsme od té doby jako doma už i na plesech a tak se prakticky celý rok nezastavíme.
V roce 2016 došlo k výměně klávesáků, Romana Holubáře nahradil Karel Matiáš. Protože Karel je profesionální muzikant, který musí po večerech občas chodit do zaměstnání, sem tam za něho zaskočí Petr Kříž (Relax, Kristovy léta) nebo Růženka Horáková (Assy Rock). Ve stejném roce přivedl Karel do kapely Honzu Chovance (jež je rovněž profesionálním muzikantem), který se svými trumpetami položil základy dechové sekce Tremola. Pro tuto příležitost s sebou Karel vozí saxofon a Peťa V. oprášil svůj stařičký klarinet. A když se Honza na pódiu nudí a nemá do čeho fouknout, hraje na kytaru, tamburínu a jiné perkuse.
V roce 2015 jsme poznali zvukaře Karla Vrzala a od té doby nás zvučí, když Romana odvelí pryč pracovní povinnosti. Ještě je třeba jmenovat alternace na postu bubeníka Jaromíra Šulu (Louisovi sirotci) a Ondru Vyhnalíka. Ten je našim nejmladším spoluhráčem (poprvé si s námi zabubnoval pár pásniček ve svých 7 letech.) Další řádky historie kapely se teprve chystáme napsat. Není nám už sedmnáct, dokonce ani třicetpět, ale vidíme to ještě alespoň na jednu pětadvacítku.
Mezitím, (v roce 2002) do kapely přibyl Petr Čech. Poslechněte si jeho příběh...Petr byl tehdy na pivu (nebo v kině, to už si přesně nevybavuje) se svým kamarádem Liborem. Mezi řečí mu svěřil, že měl v noci sen, ve kterém hrál na bicí a hrozně ho to bavilo. (Na tomto místě se sluší podoktnout, že Peťův táta byl bubeníkem, ovšem Peťa na bicí do té doby ani nesáhl a ani by ho to nikdy nenapadlo.) Dva týdny na to mu volalo neznámé číslo. Zvedl telefon, a nějaký Petr Vyhnalík mu povídá, že slyšel, že by Peťa chtěl hrát na bicí a oni že zrovna hledají do kapely bubeníka. Slovo dalo slovo, Petr Č. přišel na zkoušku a vidělo se, že mu to za tou bicí soupravou náramně jde a že je skrytým talentem. Teď už teda odhaleným, s kapelou hraje dodnes. (Peťův kamarád Libor se znal s Alešem, o Peťovi mu řekl a tak vlastně ovlivnil jeho život na desítky let dopředu.) Nový nástroj otevřel kapele nové možnosti a poprvé se vydala na lov písní do hlubin rockového a popového rybníčku.
O dva roky později došlo další velkou náhodou k setkání Petra Vyhnalíka a Romana Holubáře v hospodě. Kluci se znali již z povinné školní docházky. Roman hrál na harmoniku a nechal se snadno přesvědčit Petrem, že hra na klávesy a harmoniku je v podstatě totéž a že by se k nim do kapely velice hodil. Slovo dalo slovo a už jich bylo 5.
Aby jejich hraní mohlo ocenit i publikum, v roce 2005 si pořídili zvukaře Romana Šilda. O rok později došlo k tragické události. Z důvodu nahromadění manželských a šermířských povinností kapelu opouští Jara Škvařil a na jeho místo kapelníka a zpěváka nastupuje Peťa Vyhnalík (zuby nehty se zde drží dodnes).
V roce 2008 došlo k výměně na postu zvukaře, do kapely přichází Roman Vítámvás (zvaný Horst). V roce 2009 se připojil další podtrojičák Lukáš Volánek (řečený Lukin) se svojí kytarou. Jeho působení nemělo dlouhého trvání, v našich srdcích a občas za mixážním pultem však má své místo dodnes.
Jediná stálá členka kapely ženského pohlaví Jana Zavadilová byla draftována v roce 2010 na své vlastní svatbě, kde Tremolo hrálo. Zpívá a hraje na kytaru, ráda by ovládla i tamburínu, ale vzhledem k absenci smyslu pro rytmus je jí tento nástroj navěky zapovězen. Nicméně ženský hlas umožnil obohatit repertoár o pěknou řádku písní a kromě zábav a rodinných oslav jsme od té doby jako doma už i na plesech a tak se prakticky celý rok nezastavíme.
V roce 2016 došlo k výměně klávesáků, Romana Holubáře nahradil Karel Matiáš. Protože Karel je profesionální muzikant, který musí po večerech občas chodit do zaměstnání, sem tam za něho zaskočí Petr Kříž (Relax, Kristovy léta) nebo Růženka Horáková (Assy Rock). Ve stejném roce přivedl Karel do kapely Honzu Chovance (jež je rovněž profesionálním muzikantem), který se svými trumpetami položil základy dechové sekce Tremola. Pro tuto příležitost s sebou Karel vozí saxofon a Peťa V. oprášil svůj stařičký klarinet. A když se Honza na pódiu nudí a nemá do čeho fouknout, hraje na kytaru, tamburínu a jiné perkuse.
V roce 2015 jsme poznali zvukaře Karla Vrzala a od té doby nás zvučí, když Romana odvelí pryč pracovní povinnosti. Ještě je třeba jmenovat alternace na postu bubeníka Jaromíra Šulu (Louisovi sirotci) a Ondru Vyhnalíka. Ten je našim nejmladším spoluhráčem (poprvé si s námi zabubnoval pár pásniček ve svých 7 letech.) Další řádky historie kapely se teprve chystáme napsat. Není nám už sedmnáct, dokonce ani třicetpět, ale vidíme to ještě alespoň na jednu pětadvacítku.